Rozhovor se starším synem Davidem.
Rozhovor se starším synem Davidem
Kdy si poprvé zaznamenal, že s maminkou něco není v pořádku, nebo, že je něco jinak?
D: To si nevzpomenu, ale myslím, že jsem to nebral nijak vyjímečně, spíš to bylo normální a nepocitov.al jsem žádný rozdíl mezi mou mamkou a mamkami druhých kamarádů.
Bylo něco, co bylo jinak, než si viděl z kamarádů?
D: Mamča užívala spousty léků a to velmi často, měla míň energie, nebyla tak vitální jako ostatní.
Jak to na tebe působilo?
D:Vlastně nijak, moc jsem to nechápal, věděl sem, že se něco děje, ale nijak jsem to neprožíval, byl jsem malej kluk, až jako starší sem pochopil oč jde.
Měl si někdy strach o mamku?
D: Ani snad ne, bylo to všechno tak přirozeně normální, že strach sem neměl. Ale jako starší jsem už začal obavy pociťovat ve chvílích, kdy mamča byla v nemocnici.
Co si prožíval ve chvílích její hospitalizace?
D:Měl jsem jednoduše strach, aby se jí něco nestalo, aby byla v pohodě a tím i rodina v pohodě.
Jak si to zvládal, když byla maminka v nemocnici?
D: Docela dobře, byl jsem už starší a neměl sem strach z toho, že to nezvládnu a věděl sem, že jsem schopen všechno obstarat i bráchu a navíc hodně pomáhala babička s dědou.
Když si pochopil co vlastně mamince je, jak to ovlivnilo tvůj život psychicky?
D:Psychicky mě to neovlivnilo a fyzicky taky ne, vůbec sem nepřemýšlel, že to je nějaký extra problém, bral sem to tak, že prostě musíme pomáhat a stalo se úplně normální, že se pomáhá. Vždyť to se děje i v rodinách, kde nikdo nemocný není.
A co táta, jak si vnímal tátu, který měl být oporou,
D: Tak na tohle fakt nevím co říct. Bylo to složité a já byl malý kluk.